která byla poslední svého druhu na celém Těšínsku, v dnes již neexistující budově Na Vysoké,
s nápisem První výroba hnědokamenného nádobí ve Slezsku.
Jednopatrovou budovu nechal postavit tehdejší majitel zdejšího panství rytíř Emanuel Harasovský kolem roku 1820.
Sloužila jako zájezdní hostinec Na Vysoké, jehož součástí byl i menší pivovar. Hostinec byl tak pojmenován proto,
že byl po zámku jediným patrovým objektem v obci. Po dokončení dráhy Vídeň - Krakov a později Kojetín - Bílsko,
kolem roku 1888, však mnohé zájezdní hostince zanikly. Stejný osud potkal i hostinec Na Vysoké.
Již v roce 1890 zřídil proto v objektu Matěj Kostelecký keramickou dílnu, o níž se bližší zprávy nedochovaly.
V roce 1895 ji převzal Rudolf Moráň, který pocházel ze Sychotína u Kunštátu, tedy z oblasti s dlouholetými keramickými tradicemi.
Nový majitel dílnu rozšířil a založil zde menší závod na výrobu kameninového nádobí. V roce 1899, podle dochované kupní smlouvy,
budovu bývalého hostince zakoupil, a tak se oddělila od panského majetku.
V závodě bývalo zaměstnáno kolem deseti hrnčířů, kteří pocházeli většinou také z Kunštátska.
Pracovali zde však i hrnčíři z okolních obcí. Mejstarším byl Josef Baudyš z Čech, který se zůstal v Tošanovicích až do smrti.
Mezi zdejší zaměstnance patřili např. František Válek, Tomáš Válek, Josef Talavašek, František Moráň, Jan Koutný a Josef Štěrba.
Pracovali zde také např. František Taraba a Karel Przeczek z Třanovic a Jan Fukala z Bludovic.
Hrnčířství se zde vyučili i místní obyvatelé, např. Karel Skupieň, Karel Kawulok, Adolf Goldberger, Michal Martiniak a Jiří Moráň.
K výrobě "nepolévaného" nádobí byla používána červenohnědá hlína z nedalekých Horních Domaslavic.
Šedobílá hlína však musela být dovážena z různých míst v Čechách a na Moravě, a to dráhou do železniční stanice Hnojník.
V Tošanovicích se vyrábělo především kameninové nádobí (tehdy se vyrábělo zboží měkké nebo kameninové,
výroba měkkého zboží zanikla např. v Jablunkově počátkem 20. století).
Některé dodnes zachované výrobky byly hospodyněmi velice ceněny pro svou trvanlivost a praktičnost.
Nádobí bylo navíc velmi levné a za Rakouska-Uherska bylo dodáváno na trhy po celém Těšínsku, ale také na Frýdecko i do Haliče.
Zboží se prodávalo nejen na trzích, ale i v okolních vesnicích. Na přelomu 19. a 20. století se v Horních Tošanovicích vyrábělo
mnoho druhů zdobné i užitkové keramiky - džbány, květináče i hrnky s bílou glazurou, zdobené květinovými motivy.
K užitkové keramice patřily i pekáče a formy na těsto, kastrole, mísy, krmítka, koryta, květníky, plucary a další.
Tato keramika byla vyráběna pomocí sádrových forem a polévána hnědou glazurou. Jiný druh keramiky se vyráběl na hrnčířském kruhu.
Po smrti Rudolfa Moráně v roce 1941 byla dílna pronajata místnímu obyvateli Pavlu Sikorovi, který se zde vyučil (syn Jana Sikory).
Po druhé světové válce ji načas řídil Jiří Moráň, vnuk Rudolfa Moráně. V roce 1946 však začal studovat na keramické škole v Plzni
a dílna byla pronajata Tomáši Válkovi, který vedl podnik do jeho zániku v roce 1950.
Koncem 19. století byla v Třinci a také ve Frýdlantu nad Ostravicí zahájena výroba smaltovaného nádobí, které výrazně konkurovalo
dosavadním hrnčířským produktům. Hrnčíři pak začali vyrábět kachle nebo se sami stali distributory smaltovaného nádobí.
Dílna Rudolfa Moráně byla jediným hrnčířským podnikem v širokém okolí, který pokračoval v tradiční keramické výrobě až do poloviny 20. století.
Rudolf Moráň se zasloužil nejen o rozvoj hrnčířského řemesla, ale také o celkový rozvoj Horních Tošanovic,
kde působil určitou dobu i ve funkci starosty. Manželé Rudolf a Vincencie Moráňovi měli dvě dcery a 5 vnoučat.
Stručný postup výroby místní keramiky:
nezpracovaná hlína byla nejprve navezena do jámy, kde se navlhčila a byla asi týden uložena. Potom se zpracovala "na špalek",
z něhož se pořízem krouhala a mlela na válcovém drtiči. Takto zpracovaná se opět sešlapovala "do špalku"
a nechávala určitou dobu odležet. Hrnčíř si pak ze špalku odřezával strunou potřebný kus a uhnětl ji na válek.
Teprve z takto vypracované hlíny mohl na hrnčířském kruhu vytáčet výrobky.
Hlína, která se používala pro sádrové formy, musela být měkkčí, a proto se ještě máčela ve vodě.
Zdroj: Horní Tošanovice, Mgr. Irena Cichá, Český Těšín 2005